Je tma. Ostatně se to dá čekat, když je půl osmé večer. Všechny kámošky z karate už dávno odjely a trenér s nimi. Zato já tady budu tvrdnout ještě minimálně půl hodiny a to ještě v případě, že se autobus bude chtít dostavit včas, jinak si tu počkám, třeba i hodinu. Jako obvykle není nikde ani noha. Všichni slušní lidi už jsou dávno hezky zalezlí doma, teď se tady dají potkat už jen ztracené existence.

Když tam tak osaměle stojím a přemýšlím o všem možném, zaslechnu za sebou mužský hlas. ,,Osamělá dívka, dobrý úlovek, nikde nikdo. Bude večeře!" V tu chvíli mi vážně zatrnulo. Fajn, ať žijí úchyláci, snad si alespoň vzpomenu na něco ze sebeobrany, co jsme braly v karate. Napjatě poslouchám, jestli neuslyším nějakou známku toho, na co se ten úchyl chystá. Doufám, že na mě nevytáhne kudlu, pistoli nebo tak něco, to bych si mohla o dalším východu slunce nechat jenom zdát. Nejsem sice žádná křehotinka, ale ta slova o večeři mě fakt pěkně děsí. Cítím na sobě jeho pohled a slyším nad sebou něco zašustit, okamžitě uskočím na stranu. Právě včas. Na místo, kde jsem původně stála skočil ze stromu jakýsi chlápek v kabátě a kalhotách z černé kůže a obrovských kanadách s přezkami. Ne že bych se zrovna zajímala o jeho boty, ale kdyby na mě ty bagry přistály, už bych asi nevstal. Taky si všimnu těch krátkých blond vlasů přitepleně ulízlých dozadu. No, když už na mě má jednou vyskočit úchyl, tak ať to stojí zato.

Rozhodně to není žádné tintítko, tenhle typos by mi jednou rukou lámal vaz a druhou by si ještě v klidu stihl zapálit cigaretu. Útočník ke mně pomalu otočí hlavu. Má zrůdnou tvář s hlubokými vráskami, které naprosto překrývají jakékoli jiné rysy. To mě vyděsí ještě víc. Opět se na mě vrhne. Já reflexivně ustoupím vlevo a on v plné rychlosti vrazí hlavou do sloupu s jízdním řádem, jen to zaduní. Zrůda padne tváří k zemi a už se nepohne. Já ho, v záchvatu adrenalinu prvotřídním maegery ( kop vpřed) kopnu do žeber. Kop je tak silný, že ho převalí na silnici a otočí na záda. Když k němu opatrně přistoupím, zjistím, že místo zrůdné tváře ji má útočník hladkou, mladou a velice pohlednou, až na ten krvavý šrám uprostřed hlavy. Okamžitě se zděsím, že jsem mu nějak vážně ublížila a že ten hrozný obličej předtím byla jen hra světla a stínu. Rozhlédnu se kolem, ale stále nikde nikdo. To se může stát jen mě. Stále ostražitě se k němu skloním blíž, abych zjistila, jak na tom je. V první chvíli vůbec nenahmatám puls a neslyším ani dech. Málem sebou seknu vedle něj, já ho snad zabila! Jakoby odpověď na moji myšlenku se začne vrtět, to je dobré znamení, teda jak pro koho. Pro něj určitě, jenže pro mě už asi ne, jestli se rozhodne pokračovat v nezdařeném útoku.

 

Když otevře oči, nejprve se podívá na mě a pak se chytne za hlavu a zasténá: "Ty máš snad ocelové ruce, žes mi s hlavou provedla tohle!" Jelikož nevím, co na to mám odpovědět, raději mlčím a kousek od něj poodstoupím, kdyby se rozhodl vážně si ze mě udělat večeři. Jenže k tomu se asi naštěstí nechystá, spíš má co dělat, aby se vůbec zvednul na nohy, ale já mu v tom rozhodně pomáhat nehodlám. To, že se válí na zemi, je jeho chyba, neměl se na mě snažit skočit. To má zato.

Teď nejistě vrávorá směrem se mě. No, jestli chce pokračovat v tom co začal i v tomhle stavu, tak prosím, možná si dokonce ještě stihnu najít zbraň. "Počkej, neutíkej. Musím s tebou mluvit." V tom zakopne o obrubník a já k němu instinktivně přiskočím, aby nespadl. Než si stihnu uvědomit, že jsem právě udělala největší a nejspíš i poslední blbost v životě, už mě pevně svírá za ramena. Znovu má ten příšerný obličej. "Tak teď už mi neutečeš. Už jsi jen moje!" Na to mu odseknu: "Tak tím bych si nebyla až tak jistá." A ukážu hlavou dolů, mezi nás. Když se tam podívá, jeho bledá tvář zpopelaví, vidí totiž moje koleno mířit mu přesně do rozkroku. Bylo to to první, co mě v tu chvíli, kdy mě popadl, napadlo. "Polož tu nohu na zem!" "Ani mě nenapadne, dokud mě nepustíš!" "To nikdy!" "V tom případě máš asi hodně rád bolest." Řeknu a prudce vykopnu! Překvapeně zjistím, že moje noha nenarazila na vůbec žádný odpor. Okamžitě zjistím proč, ten grázl je teď totiž na mě úplně přilepený, jenže zezadu. Má smůlu, nedostane se mi úplně k tělu, protože mám na zádech batoh narvaný k prasknutí. Člověk by neřek, kolik místa zabere kimono. Teď jsem zato rozhodně vděčná. Nahýbá se ke mně a přitom mi jeho krev odkapává na bundu. Do ucha mi zasyčí: "Chtěl jsem tě zabít rychle, ale za tohle to udělám pomalu a bolestivě." Cítím, jak mi něčím studeným přejíždí po krku, je to studené a vlhké, uvědomím si, že jsou to jeho rty. "Krásně voníš, máš sladkou krev. Budeš delikatesa dnešního večera. Vybral jsem si tě, protože jsi mladá a měla bys před sebou život plný snů, které by sis mohla splnit. Tohle já už nikdy mít nebudu. Jsem upír, a ti nemají city ani sny." Skvěle. Nemá někdo příručku OBRANA PROTI PSYCHOPATICKÉMU UPÍROVI?!

 

Sakra! Drží mě v těch svých lopatách jako ve svěráku! Dupnout mu na nohu, by nemělo smysl, přes ty jeho bagry by si toho ani nevšim. S rukama nepohnu, jelikož ně za ně u ramen drží a nohou do rozkroku ho taky kopnout nemůžu, nedosáhnu tam. Nápady mi začínají docházet kosmickou rychlostí. Možná kdyby se mi podařilo ho něčím praštit do té rány na hlavě, pustil by mě. Urputně se snažím přijít na nějakou dlouhou zbraň, kterou bych mohla použít. Rukama hýbat nemůžu vlastně jen po lokty, protože mě drží jen za ramena, tak teď mám jak, ale nemám čím. Ze zoufalství si začnu šacovat i kapsy. On si toho sice všimne, ale ignoruje to a dál mi zaujatě syčí do ucha ty nesmysly o snech. V kapse nahmatám klíče v klíčence, to je nápad! Když je chytím za klíčenku a pak jima rychle švihnu, třeba se trefím přesně tam, kam chci! Podvědomě se připravuju na útok, takže se celá napnu soustředěním, tomuhle už sice věnuje pozornost, ale absolutně mu nedochází, co chci udělat. Rázem ruku v lokti rychle skrčím a do toho švihu vložím veškerou sílu a rychlost, které jsem schopná. Ten kripl mi sice zavřískne přímo do ucha, ale tak alespoň poznám, že zásah byl přesný. Podle očekávání taky trochu povolí stisk, okamžitě se mu vytrhnu a otočím se k němu čelem, aby mě nepřekvapil zezadu, kdo ví, čeho všeho je schopný i ve velkých bolestech? Vidím ho v předklonu s oběma rukama u hlavy a nahlas sténajícího: "Ty mrcho! Ty odporná a zákeřná svině! Cos mi to udělala! Tohle si vypiješ!" Když ze sebe chrlí tenhle proud nadávek zvedne ke mně hlavu, po opět lidské tváři mu proudem stéká krev. Mám co dělat, abych se z toho pohledu nepozvracela. Z ničeho nic padne na kolena a začne řvát, zděšeně na něj zírám, pak padne tváří k zemi a začne něco namáhavě potichu šeptat, i když to zní spíš jako sténání. Přiblížím se, abych slyšela co říká. "Pomoz mi, to nejsem já, to bych nikdy neudělal! Prosím!" Teď vážně nevím co dělat. Ten člověk vypadá, že je v posledním tažení, jenže co když je to past a když se přiblížím ještě víc, abych mu pomohla, promění se zase v nestvůru a zakousne mě! Mám hrozný strach, ale nemůžu se dívat, jak mi před očima vykrvácí člověk, i když to bude asi to poslední, co v životě udělám.